Plastika. Operace, která se většinou dělá z kosmetických nebo chcete-li estetických důvodů. Něco, co našim maminkám připadalo jako sci-fi a zároveň něco, co se pro nás stává nedílnou součástí honby za krásnými těly.A co se nevyhnulo ani mně. Tedy odolávala jsem poměrně dlouho, ale nakonec jsem se rozhodla. Po porodu nadměrečných a do konce donošených dvojčat nepřestávalo moje břicho vypadat jako krásně zakulacené bříško budoucí maminky tak v šestém měsíci.

Překvapivě chlácholivé řeči okolí, že se to srovná samo nijak v hubnutí nepomáhaly, tak jsem se cca 2 roky po porodu vybičovala k pravidelnému denodennímu cvičení ochablých břišních svalů. Cvičila jsem rok a čtvrt opravdu poctivě a výsledek byl znát. Tedy alespoň na první pohled. Bříško bylo najednou bez tuku, ale kůže bohužel visela nepěkně dál. Šlo to už maskovat v oblečení, přesto mě ale stále pouštěli lidé v tramvaji sednout (dokonce častěji než se sloním břichem v opravdovém těhotenství).

Kůži neodcvičím, to bylo nad slunce jasnější. Takže jsem sebrala odvahu, našla na netu všechny dostupné informace a řekla si, že než soukromá klinika, tak vsadím raději na státní zdravotnictví.

Vyčekala jsem tedy jedno dopoledne na Klinice plastické chirurgie ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. Paní primářka na mně koukla, ujistila mě, že cvičení je sice chvályhodné, ale toto že bych nevycvičila do smrti. Měla jsem 12 cm rozestup mezi břišními svaly , to že je jasná indikace k plastické operaci (abdominoplastika), rozestup sešijí, přebytečnou kůži odříznou, pupík přesadí, liposukce netřeba a že něco dopíše a já ať zatím přemýšlím o termínu. To mě trochu zarazilo, přece jenom najednou mi to nějak víc došlo, ale když už jsem tam byla, tak jsem přemýšlela. Dohodly jsme se za 6 týdnů. Ještě mě odzbrojila informací, že v mém případ bude operaci hradit pojišťovna. Tak to jsem opravdu nečekala, ale protestovat mě opravdu nenapadlo.

V den D jsem se probudila s docela slušnou rýmou. Bylo nad slunce jasnější, že doktorům se do operace moc chtít nebude, ale jednou bylo domluvené hlídání dvojek, navíc v práci jsem měla naplánovanou 4-6 týdenní neschopnost, tak mi nezbývalo než se vyzbrojit železnou zásobou Paralenů a kapek do nosu a doufat, že to nějak dopadne.

První mě odhalila sestřička na příjmu a pravila: „Matko, vy máte rýmu“. Podařilo se mi ji přesvědčit, že nemám, toto je přece normální matčin hlas, zdravý, leč trochu unavený neustálým napomínáním ratolestí.

Takže mě ubytovali. Třílůžkový pokoj, jedna stará babička co v pokoji potají kouřila a několikrát se pokusila z nemocnice uprchnout za svými pejsky a jedna moc fajn paní po operaci nosu. Žádný luxus, normální nemocnice, ale prima personál i pacienti, tak se to dalo přežít.

Odpoledne mě vyšetřila anestezioložka, paní primářka mě pokreslila břicho fixou, aby věděla, kde řezat, sestřičky poučily, co se bude dít před operací a jelikož jsem měla jít druhý den hned první na řadu, dali mi místo večeře prášek na spaní a zahnali mě do postele.

Ráno jsem poctivě vykapala nos, abych se líbila anesteziologům, umyla hlavu, abych se líbila doktorům, natáhla kompresní punčochy a nechala se odvézt na sál. V tu dobu už jsem dostávala docela strach, ale naštěstí pro něj nebyl prostor ani čas. Ostré světlo do očí, kapačka do ruky a dál nevím vůbec nic.

Probudila jsem se na JIPce asi 3 hodiny poté, zjistila, že žiju a začala se domáhat odpojení od všech hadiček, že se mi chce na záchod. To bylo na sestřičky příliš, zatlačily mě zpátky na lůžko, že prý vstát mohu až za 24 hodin!!!!!! Šílená představa, navíc umocněná zjištěním, že nesmím ležet jinak než na zádech.

Takže mísa na postel, následné cévkování, což je prý po břišních operacích běžné, že to samo nejde a neuvěřitelná představa ležení v jedné poloze bůhvíkolik hodin v kuse. Jakýkoliv pokus o změnu polohy okamžitě přivolával sloužící sestru, která mě zase vykázala do patřičných mezí.

Jenže to nebylo to nejhorší. Vybrala jsem si parádní daň za hazard s rýmou, tělo prostě špatně sneslo narkózu, takže jsem tak půl dne zvracela jak o závod.

A pak už zase jen nekonečné ležení na zádech, celodenní i celonoční světlo nad hlavou, dieta, vlastně ne, hladovka a moji nejbližší společnicí mísa na záchod.

Tak tyto dny na JIPu hodnotím jako úplně nejhorší, neskutečná nuda, z postele vás nepustí 24 hodin a pak neustálé prosby o odstranění hadiček když jdete na záchod a takto mě tam nechali 2 dny. To už jsem vyprosila od sestřičky alespoň pár piškotů, které ve mně vzbuzovaly dojem, že je to minimálně originál sacher dort.

Nic mě nebolelo od první minuty, takže jsem se cítila dobře, sestřičky byly opravdu super (dokonce mi na netu hledaly výsledky hokejového derby pražských S), ale přesto tyhle dny na JIPce mě dostávaly do slušné depky. Naštěstí se na depku neumírá a tak jsem se dočkala návratu na normální pokoj. Nikdy bych nevěřila, jak moc se tam člověk může těšit!!!!!!

Následovaly denodenní kontroly a nekonečně táhnoucí se hodiny na nemocničním lůžku, nekonečné dotazy, kdy už mě proboha pustí domů a nekonečné ujišťování, že se to hojí dobře, ale domů zatím určitě ne. Četla jsem, návštěvy chodily, ale i tak to bylo k nepřežití. Po 12 dnech mě konečně pustili.

Mám-li abdominoplastiku zhodnotit zpětně, tak jsem moc ráda, že jsem se odhodlala jít. Já jsem měla to štěstí, jsem se vyhnula proklamovaným bolestem, přesto je operace i rekonvalescence opravdu velmi náročná. Co se týká designu bříška, mám sice jizvu od boku k boku, některé strije zůstaly, ale v oblečení není vidět ani jedno ani druhé a já jsem moc spokojená. Chuť na další dobrovolné plastické operace mě ale nadlouho přešla.

I když jak nad tím tak přemýšlím, tak ta moje prsa by snesla zákrok

Fakta:

Plastická operace (abdominoplastika)

Trvání operace: cca 1 hodina

Doba na JIP: 48 hodin

Celková doba v nemocnici: 12 dní

Pracovní neschopnost: 4-6 týdnů (podle náročnosti práce a podle hojení)

Klidový režim (necvičit, nezvedat děti apod.): 3 měsíce

Cena pokud není operace hrazená pojišťovnou: cca 30 000,- Kč + cca 1 000,- Kč/ den hospitalizace